Někdo moudrý mi kdysi řekl "Určité věci májí zůstat skrytými, tajemnými,
neobjevenými a nepoužitými..."

☺☻ Important is smile... ☻☺


Já jim dávám jména a osud, Vy jim dáte podobu...


Všichni jsme je postavičky ve hrách mocných - ale i já chci být něco víc...

Hrdinové - Prý hrdina 1/??

25. července 2013 v 12:03 | Shiki-kiki |  Povídky / Příběhy / Básničky

Prý Hrdina


Když jste se pořádně podívali na obzor, stále jste mohli zahlédnout rudé světlo zapadlého slunce. Světlo vytrácejíc se ze světa, nebylo to však na vždy, po pár hodinách se zase vrátilo v plné své kráse.
Seděl na vršku nějakého kopce v končinách, které vlastně ani nezmal. Pozoroval poslední potůčky světla a čekal, až konečně jeho svět zahalí temnota.
Nečekal moc dlouho a poslední paprsek světla zmizel. Usmál se pro sebe a vstal. Čekala ho dlouhá noc.
Vešel do dřevěné chaloupky a klekl si před postelí. Odhrnul matraci, nadzdvihl pár prken a vyndal si vak.
Zase se pro sebe usmál, ale netušil, že v místnosti už sám zase není.
"Jako vždy?" ozval se mužský hlas.
"Samo," usmál se chlapec a otočil se na místo, odkud se hlas ozval. Tam však nikdo nestál.
"Přece si to nenechám ujít."
"Měl bys," zašeptal mu neznámí do ucha. Prudce se otočil, ale tam zase nikdo.
"Přestaň si se mnou hrát," zavrčel a otočil se zpět k vaku, ten však na zemi už neležel.
"Předpokládám, že ti stáčí jen luk a meč," zazněl v hlase posměšek, "Neboj, za nějaký čas se uvidíme."
Bez dalších slov odešel.
Pohladil svůj meč v pochvě, jehož rukojeť vykládána červenými rubíny zazářila. Sevřel rukojeť a kdesi na těle zazářila runa síly.
Usmál se a připnul si ho k opasku, který držel kalhoty. Poté přešel k luku, vzal ho do rukou a luk zazářil stejně jako meč. Na těle mu zazářila runa rychlosti.
Uvědomil si že k luku nemá šípy. Ušklíbl se a místnost prolítl očima, zda by neuviděl záblesk onoho světla, které se šířilo všude okolo něj.
Vyšel ven z domu a viděl cestičku zářících šípů. Znova se usmál a luk si přetáhl přes hlavu a tím si ho zavěsil na rameno.
Vydal se po cestičce značenou šípy. Les, do kterého vstoupil pečlivě pozoroval. Neměl dobrý pocit z nadcházejícího.
Všude bylo ticho, až přehnané ticho. Očima bloudil všude okolo sebe. Věděl, že se vydal na lov, ale chtěl, aby lovil a ne aby byl loven on. Nikdy se nebál, ale kvůli divnému pocitu zanechal sbírání šípů a rozhodl se pro lov.
Stálé věřil, že je loven on, ale to hodlal brzo změnit. Uchopil luk a vystřelil první šíp, rozhodl se pro rozptýlení sledovatele. Zaslechl prasknutí větvičky a vyskočil na strom.
Často využíval svého nelidského původu. Vlastě si myslel, že není lidský, své rodiče si nepamatoval, pamatoval si jen…
Prudce se otočil a vystřelil další šíp, ten však svůj cíl neminul. Seskočil na zem a utíkal napříč lesem. Zastavil se až na nějaké mýtině.
"Bojovník temnoty?" ozval se z druhé strany tak známí, ale tak vzdálený hlas.
Ano, bojovník temnoty byl ten správní výraz pro to co byl, avšak se k temnotě vůbec neblížil.
"Ne," řekl prostě a ušklíbl se.
"Pro všechno světlo na světě," prudce se neznámí nadechl "Jsi snad Světel?"
Světel, jinak řečeno bojovník světla.
"Ne," řekl pevně a snažil se rozeznat obrys neznámého.
"Nejmenuješ se ty Trewor?" ozval se po chvíli neznámý.
"Trewor," přikývl, avšak neměl páru, proč to udělal.
"Trewor…" zopakoval muž jeho jméno, které tak nenáviděl.
"Bojovní dvojí krve…" vypadalo to, že přemýšlí nahlas.
"Víš, nejsi jediný…" odmlčel se a vystoupil na měsíční svit.
"Nejsem jediný…?" zopakoval slova vysokého dlouhovlasého blonďáka.
"Jistě, nejsi jediný dvojí krve," pozvedl blonďák obočí.
"Říkal jsem snad, že jsem?" zakřičel a odhodil luk, který během chvíle nahradil meč.
"Ale no tak, přece se nechceš pouštět do souboje," zasmál se muž a Trewor si uvědomil, že je mu v mnoha ohledech podobný.
"Máš pravdu, chci," ušklíbl se a postavil se do bojového postoje. Blonďák se usmál a odkudsi z pláště vytáhl meč.
Na jeho bledé pokožce zazářila runa, stejné runa jako měl on. Trewor byl zmatený, ale nehodlal to prozradit.
"Jak se vlastně jmenuješ?" křikl Trewor připraven na útok.
"Pročpak?" ušklíbl se muž s černýma očima.
"Chci vědět, s kým mám tu čest," zasmál se a pak vážným tonem řekl "Kecám, jen chci vědět, co ti mám pak napsat na hrob."
"To je od tebe milé, ale já chci být spálen," mrkl na něj "Jsem Ryan."
"Ryan…" prohodil jeho jméno a tím naznačil, aby pokračoval. Na to se starší ušklíbl.
"Není slušné se vyptávat na jméno cizího, když si neřekl to své," usmál se starší.
"To mé ty znáš," snažil se Trewor uklidnit.
"Na tom nic nemění," staršímu úsměv pohasl.
"Neříkej mi, co mám nebo co nemám, nejsi má máma," zakřičel a vrhl se dopředu. Meče se střetli a zase se od sebe oddělili.
"Nejsem máma… Máš pravdu… Ale co když jsem tvůj…" zarazil se a odrazil jednu z mnoha ran.
"Co můj?"
"Tvůj bratr," oběma se rozšířily zorničky.
Treworův útok se proměnil v obranu.
"To není... možný," zvláštní jak se dokáží dorozumět v boji že.
"Není? Tak proč tu stojím?" zasmál se.
"Nemůžeš být," řekl ublíženě a spustil paži s mečem ke svému boku.
"Alespoň nelži," Trewor upustil meč a koukal se na Ryana prázdnýma očima.
"Už svět považuješ za prolhaný?" zasmál se blonďák.
"A co bys čekal," rázem se černovlasý vzpamatoval "Celý život se tu potloukám sám a pak si přijdeš ty, někdo kdo tvrdím, co není ani očividně pravda."
"Ty tu podobu nevidíš?" podivil se a prudce se otočil.
"Co bych měl vidět?" klekl si na kolena a ponořil se do svých myšlenek.
Oba odklopovalo napětí, oba přemýšlely. Když v tom…
"Nějaký problém?" …jsem se objevil já.
"Ericu," oba zraky se stočili ke mně "Čekal jsem."
"Ne, nečekal," odbyl jsem ho.
"Trewore," poklekl jsem k němu a prohlédl si ho, konečně za tu věčnost jsem si ho mohl prohlédnout. Byl tmavovlasý a dokonce bych si dovolil říct, že vlasy měl černé jako uhel. Oči, které byly plné vzdoru, stejně tak jako jeho, byly tmavě modré. Měl podobné rysy jako Ryan, jen já jsem byl v téhle dokonalé rodině vzhledově trošku jiný.
Namísto blond nebo černých vlasů jsem měl běžné živě hnědé. Místo modrých nebo černých očí jsem měl zeleno hnědé. Běžné ostré rysy se u mě vyrýsovaly jako jemné a oči jsme, měl lehce zešikmené, ale ne moc. Spousta lidí si o mém obličeji dovolila říct, že je dívčí.
"A ty jsi kdo?" vypadal zmateně, je pravda že jsem měl v plánu zůstat skrytý, avšak má zvědavost mě přemohla.
"Neboj, z života ti brzy zase zmizím."
"Počkej," chytil mě za rukáv volného trička.
"Co?"
"Ty jsi taky jeden z nás?" upíral na mě své oči. Byly tu dvě možnosti, lhát nebo říct pravdu.
"Jsem…" nestihl jsem zalhat, ani říct pravdu protože si slovo dobyl Ryan
"Tvůj bratr, je to tvůj bratr," prohodil a sledoval, jak se mi mění tvář.
"Ty?" zíral na mě Trewor.
"Kašli na něj," usmál jsem se a vytasil svou jedinou zbraň, dýku.
Rozběhl jsem se proti Ryanovi. Sekl jsem ho ro tváře a utíkal do lesa, během své cesty jsem nabral svou pravou podobu. Abych se do tohoto příběhu nemohl plést.
"Kde jsi," zakřičel Trewor a postavil se.
"On je pryč, on se ti původně neměl ukázat," usmál se Ryan a zakryl si krvácející tvář.
"Kdo to byl?"
"Někdo kdo se znelíbil," úsměv mu pohasl.
Trewor se otočil zpět k lesu a udělal krok.
"Počkej," v tu ránu u něj stál Ryan a měl ruku na jeho rameni.
"Co?" vyštěkl.
"Musíš na jeho místo," Ryanův hlas teď zněl naléhavě.
"Jeho místo? Vždyť já ani nevím, kdo jsem," neotočil se.
"Jsi ten, za koho se vydáváš."
"To je rada?" otočil se.
"Ne, prosba, abys šel se mnou," tvář měl uvolněnou a odráželo se v ní cosi bolestivého.
"Dobře, půjdu s tebou," usmál se a přešel k boku Ryanovi. Odcházeli spolu do hlubokých lesů.

Snad se vám líbila první část, pokusím se zapracovat na další...
Shiki-kiki
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj styl psaní?

Nemá chybu... 65.9% (27)
Jo, ale měla bys ještě zapracovat.... 34.1% (14)
Ne... 0% (0)
Je mi to fuk.... 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama