Někdo moudrý mi kdysi řekl "Určité věci májí zůstat skrytými, tajemnými,
neobjevenými a nepoužitými..."

☺☻ Important is smile... ☻☺


Já jim dávám jména a osud, Vy jim dáte podobu...


Všichni jsme je postavičky ve hrách mocných - ale i já chci být něco víc...

Není cesty zpět

2. října 2013 v 19:10 | Autor: Shiki-kiki, Ilustrace: Isira |  Za Hranicemi Přátelství
Snad se vám bude líbit... :) Moc jsem si dala záležet :)


Škodolibě se zakřenil. Zíral jsem zděšeně na něj. Začínal jsem vidět rozmazaně. Bylo zlověstné ticho.
"Ty víš, co přijde, že?" zeptal jsem se nejistě. Pokýval hlavou. Díval se na mě hladovým pohledem. Tohle nebyl ten koho znám.
Vytasil jsem nůž. Zakřenil se ještě víc. Jedním pohybem mi vyrazil z ruky.
"O co ti jde?" zakřičel jsem z plných plic.
"Pomstu," z úst mu vyšel jiný hlas.
"Kde je Kay?" snažil jsem se zaostřit. Nešlo mi to, cítil jsem, jak se mi úží zorničky. Neskutečně to bolelo.
"Kay, jak jsi přišel na to, že nejsem Kay?" neznělo to jako otázka, ale zvláštní obdiv za to, že jsem na to přišel. Ignoroval jsem to.
"Já ti nic neproved," vyhrkl jsem, když se přiblížil.
"Já vím," pousmál se a teď to byla lítost, co se mu odrazila v očích.
"Proč se chceš mstít mě?" nechápal jsem to.
"Špatná krev, neber si to osobně... Alane," pokrčil lhostejně rameny "Ale později by si byl nebezpečný."
"Cože?" moji otázku ignoroval.
"Ber to jako prevenci..."
"Prevenci?" tak to mě dostalo a už vůbec jsem ho nechápal.
"Neřeš to, stejně bys to nepochopil," mávl nad tím rukou "Kay", "Dobře přejdeme k hlavnímu."
"Hlavnímu?" byl jsem jak vygumovaný.
"No ano, já jako zlosyn, se tě pokusím zabít," zasmál se a zdráhal, očividně se mu do toho nechtělo "Ale ty se budeš bránit, a tak tě jen zraním."
"Co když se bránit nebudu?" nechci mu ublížit.
"To je lehký, tak tě zabiju," ušklíbl se.
"Můžu jen utíkat?" zeptal jsem se.
"Nevyzrazuj mi svůj plán," zamračil se, "Pak bude lehký tě zabít..."
"Fine, tak já zdrhám do prava,"zarazil jsem se v půlce kroku, "Zase jsem to udělal..."
"Jo, udělal..." a rozběhl se za mnou.
Hnal jsem se chodbou. Byla tmavá a proudil v ní vzduch. Tam někde musí být východ.
Slepá. Slyšel jsem jeho kroky. Rychle se blížily. Rozhlédl jsem se, jediná možnost byla, skrýt se. Nasoukal jsem se do uzoučké mezery mezi zdmi a vyčkával.
Blížil se, nebezpečně rychle se blížil. Můj strach, adrenalin v krvi a srdeční tep stále stoupal. Dech jsem nemohl zkrotit.
Jeho chůze zpomalovala, zvuk dopadajících bot na zem byl stále hlasitější.
Jeho dech v místnosti... Zatajil jsem dech, snažil se nedýchat.
"Vím, že tu někde jsi," řekl opatrně.
Trpěl jsem nedostatkem kyslíku, plíce mě pálily, ale žil jsem. Jeho kroky nakonec směřovaly zpět.
Napětí povolilo, ale ne na dlouho. Když jsem se soukal z mezery, cosi se mi zanořilo do těla. Vykřiknul jsem. Rychle jsem se odtamtud dostal a spěchal pryč. Nebyl čas koukat na to, co mi poranilo bok.
Vzduch načichl železitou vůní... Vůní mé krve...
"Zanecháváš za sebou cestičku," oznámil mi, ale já už měl velmi taktický úkryt.
"Kdepak jsi?" zvolal nevědomě. Byl jsem na železných trámech u stropu. Byl jsem natisklí na zeď a pokračoval. Zraněným bokem jsem se otíral a stěnu. Nejenže to krvácení lehce zastavovalo, ale pomalu stékala po kovových stěnám staré továrny.
Kay pohlédl nahoru, byl jsem těsně nad ním. Přitiskl jsem se ještě více ke zdi a vyčkával.
"Odtud neutečeš!" zakřičel a rozběhl se dál. Jediné co mi běhalo hlavou byla myšlenka na útěk a touha přežít.
Pokračoval jsem dál ve stínu zdí a stropu. Ani tlumené světlo by nebylo schopno prozradit, kde se nacházím. Jenže se mě štěstí pustilo. Šlápnul jsem do prázdna a řítil se k zemi. Jediná cesta byla návrat. Rozběhl jsem se zpět. Pokulhával jsem a z boku mi stále víc unikala životodárná tekutina. Krev. Tělo mi sláblo a bolelo. Bolest však pomalu střídal pocit omámenosti a úsměv se vkrádal na tvář. Objevil jsem se na své startovní pozici.
Na zemi jsem spatřil mikinu. Z posledních sil jsem k ní doběhl. Poklekl jsem a sebral ji. Obvázal okolo trupu a pořádně stáhnul.
"Věděl jsem, že jsem tě nechal za sebou," ozvalo se z průchodu, kterým jsem před pár chvilkami prošel.
"Opravdu? Pak máš skvělou intuici," pronesl jsem.
"Kde ses schoval?" přišel blíže ke mně. V rukách nic nedržel. Jeho pohled byl mírumilovný a málem jsem mu na to skočil.
"To ti nepovím, třeba to budu ještě potřebovat."
"Ne to nebudeš. Ale budiž nech si to pro sebe," protáhl se a z boty si vyndal lovecký nůž. Vedle mě se cosi blýsklo. Můj vyražený nůž. Jeho ruka klouzla vzduchem a nebezpečně se přibližovala k mému hrdlu.
Vyrazil jsem mu ho a křečovitě sevřel ten svůj.
"Ale, ale, já myslel, že se už na nic nezmůžeš."
"Kravina," švihl jsem nožem před jeho obličejem.
"Alespoň to bude zábava," zakřenil se.
"Fine, udělejme to zajímavější. Řekni mi, proč mě chceš zabít?" roztáhl jsem ruce a poodstoupil od něj.
"To je na dlouho a mi tolik času nemáme," pokrčil rameny.
"Tak mi to pověz ve zkratce, je jedno jestli to nepochopím."
"Dobře," posadil se na zem. Nohy dal do tureckého sedu a vyndal si mobil.
"Kolik je?" posadil jsem se též, ale stále ve střehu.
"Něco málo po třetí," usmál se mile a uložil svůj mobil zpět do hlubin své kapsy.
"Takže zpět k tématu," ušklíbl se. Pokýval jsem hlavou a teď jsem si nebyl jistý, zda chci znát důvod.
"Před třemi lety, víš, jak jsem dostal to stipendium?"
"Vím, bral jsem to dost špatně," přitakal jsem a sledoval svého nejlepšího přítele. Černé delší vlasy světlé oči... Nic se nezměnilo, pouze zmužněl.
"Byla to divná škola. Nabádali nás k nejrůznějším věcem. Kdo odporoval, toho fyzicky týrali. Pochop bál jsem se bolesti. A teď jsem skončil tady. Jako nejlepší z mé generace a jako budoucí vrah svého nejlepšího přítele..."
"Nemusíš to dělat," řekl jsem.
"Bohužel," stoupnul si, oprášil se a vydal se ke mně. Vytáhl mě na nohy a pevně objal.
"Tohle je naposled, co vdechuješ mou vůni, tohle je konec," zašeptal mi do ucha. Sebral nůž ze země a namířil ho proti mně.
"Záleží hodně na tom, abych zemřel?" podíval jsem se na něj se strachem v očích.
"Ano, ale nebude to mou rukou," řekl a obrátil nůž proti sobě.
"Neblázni a čí jinou?" polkl jsem na sucho a naháněl čas.
"Co to plácáš?" vykřikl zděšeně. Nůž teď držel ledabyle v ruce.
"Sevři ho pevně," vykřikl jsem a běžel proti němu. Než stihl cokoli udělat, vykřikl jsem bolestí. Okamžitě jak zjistil, že jsem mu naběhl na nůž, zpanikařil. Nůž odhodil a snažil se zastavit krvácení.
Ztrácel jsem vědomí a síla se mi vytrácela z končetin, svalů...
Pak jsem se ponořil do tmy...

Nadechl jsem se. Vzduch se mi prohnal plícemi. Kyslík rozhýbal krev...
"Kayi..." zakřičel jsem, posadil a doširoka rozevřel oči. Všude bylo bílé světlo, které mě bodalo do očí. Když jsem si zvykl a povedlo se mi zaostřit, nepoznával jsem, kde se nacházím. Ležel jsem na posteli a vše bylo laděné do bílé... NEMOCNICE.
Snažil jsem se zvednout. Dvě ruce mě zarazili zpět do polštáře.
"Měl by jste odpočívat," pronesla dívka stojící u mě.
"Jak jsem se sem dostal?" rozkašlal jsem se.
"Nějaký tmavovlasý muž vás sem odnesl. Řekl, že vás musíme za každou cenu zachránit a poté zmizel."
"On mě sem donesl?" zašeptal jsem do prázdného pokoje a přemýšlel nad tím, co se s Kayem stalo a kde je.
Ještě před tím než jsem usnul, jsem se rozhodl ho najít a dovést ho na správnou cestu...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj styl psaní?

Nemá chybu... 65.9% (27)
Jo, ale měla bys ještě zapracovat.... 34.1% (14)
Ne... 0% (0)
Je mi to fuk.... 0% (0)

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 5. října 2013 v 13:58 | Reagovat

To je krása :) Byla jsem napnutá jako struna, jak to dopadne...

2 shiki-kiki shiki-kiki | E-mail | Web | 8. října 2013 v 17:01 | Reagovat

[1]: Děkuji :) do příštího týdne bych měla mít sepsanou druhé pokračování povídky :)

3 Iva Iva | 3. dubna 2014 v 9:23 | Reagovat

Supr moc se líbí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama