Někdo moudrý mi kdysi řekl "Určité věci májí zůstat skrytými, tajemnými,
neobjevenými a nepoužitými..."

☺☻ Important is smile... ☻☺


Já jim dávám jména a osud, Vy jim dáte podobu...


Všichni jsme je postavičky ve hrách mocných - ale i já chci být něco víc...

Ten komu není pomoci!

30. října 2013 v 16:25 | Autor: Shiki-kiki, Ilustrace: Isira |  Za Hranicemi Přátelství
Před tím než začnete číst toto, měli by jste si si přečíst toto ----> Není cesty zpět!



Tmavou místnost továrny osvětloval měsíc, který pronikal skrz rozbité okno. Seděl jsem uprostřed místnosti.
Kapky vody dopadali na zem. Starou továrnu tísnilo ticho.
Zvedl jsem se a vyplétal se z bludiště chodeb. Tolik mu to tu připomínalo Alana.
Červené potůčky na zdech, červené otisky prstů...
"Proč to dělám?" povzdechl jsem si a svezla se po zdi na zem. Kalhoty mi vsakovaly vodu. Stoupnul jsem si, oprášil se a opustil továrnu.
Prošel jsem po prázdném parkovišti a šel po cestě vedoucí odtud.
Byla tma. Po cestě jelo auto. Majitel? Ne, majitel továrna měl starší auto s otevřeným nákladním prostorem. Tohle auto bylo nové, mělo skvělou péči a právě zastavovalo.
"Kayi," ozvalo se z vnitřku auta. Mám snad slyšiny? Motor vypnul. Dveře se rozlétly a z hlubin auta se vynořil Alan.
Dal jsem se na útěk. Takového blbce jsem v životě neviděl. Bože, vždyť jsem ho, ani ne, před měsícem bodl...
Zakopnul jsem o kořen stromu. Hlasité kroky Alanových bot se ozývaly všude. Zvedl jsem se a utíkal hloub do lesa.
"Kayi, stůj..." zakřičel Alan. Po chvíli jsem se zastavil. Stál jsem na okraji útesu.
Alan do mě vrazil. Stál jsem jako sloup a sledoval vlny bijící skálu pod námi.
Alan se nahnul přes okraj, aby se kouknul, co hypnotizuji pohledem. Nahnul se moc. Padal. Chytil jsem ho z límec jeho trika a odtáhl od kraje.
"Co chceš?" zavrčel jsem.
"Já... no... já tě chtěl vidět," zamumlal.
"Proč?" překvapil mě.
"Chtěl jsem ti poděkovat..." mumlal si pod vousy.
"Tak děkuju," pokrčil rameny.
"Nevěřím ti, že jsi tu jen kvůli vděku," zavrčel jsem a strčil do něj tak, že se posadil.
"Možná nejsem no..." odmlčel se. "Ale to je nepodstatný."
Zvedl se a zarazil. "Nevíš kudy odtud, co?" ušklíbl jsem se.
"Ne, ty?" jeho otázka mě zaskočila. Opravdu se za ty tři roky změnil.
"Vítej na stejné lodi," posadil jsem se na zem. Po chvíli mě nudito sedět, a tak jsem se natáhl na studenou zem. Alan se přidal.
"Proč mi to tu připomíná Kofův útes?" zeptal se a ve vzduchu si něco psal.
Počkat... On má pravdu... Tady jsme si snad tisíckrát hrály... Jak to že jsem to nepoznal...
"Ale tohle je Kofův útes," posadil jsem se.
"Kayi proč si mě chtěl zabít?" zeptal se a stáe v klidu ležel.
"Přišlo mi to jako dobrý nápad," zasmál jsem se nuceně a rozhlížel se po okolí.
"Opravdu? Dobrý nápad?" sedl si a probodával mě svým vražedným pohledem.
"Člověk se stává silným, když ztratí blízkého," řekl jsem bezmyšlenkovitě.
"A nebo když chrání pro něj důležitou osobu," řekl rozhořčeně.
"Je to zkouška," řekl jsem a pohlédnul na něj.
"Zkouška?" zakuckal se.
V houštinách se ozvaly kroky. Prasknutí větvičky dotyčného prozradilo. Z křoví vyběhl tmavý pes. Vysoký vlčák...
"Axi?" zíral jsem na psa, kterého jsem před třemi lety opustil "Ty žiješ?"
"Ještě, aby ne," odfrkl si Alan. Rukou si vjel do svých krátkých vlasů a pozoroval Axe "Celou dobu se o něj starám."
"To jako vážně?" nemohl jsem uvěřit vlastním uším.
"Ne, asi ho každej den kopu do zadku, aby mi zmizel očí," co ho tak vytáčelo?
"Axi," nevšímal si Alana a jeho nálady. Ax se ke mně lísal. Můj nejlepší kamarád se mi staral o psa... a to i přes svůj strach... Nezapomněl na mě.
"Za tohle ti dopřeju rychlou smrt," zkoušel jsem ho, avšak jsem byl rozhodnut ho chránit.
"Tak dík no..." lehl si na zem a zavřel oči.
Zřejmě jsem Axe začal nudit. Namířil si to k Alanovi. Lehl si vedle něj a také zavřel oči.
Postavil jsem se a kouknul se na Alana. Hruď se mu neznatelně zvedala a cosi mumlal, spal.
"Axi... Pomůžeme Alanovi domů..." zašeptal jsem a Ax, jako na povel, se zvedl. Vzal jsem spícího Alana a mířil k cestě, kde stálo jeho auto.
"Axi, nemám řidičák... Takže pst!" tiše jsem se smál.
Vjel jsem do tichého nočního města. Jel jsem šnečí rychlostí a vzpomínal. Zastavil jsem pře větším domem, původně s bílou omítkou. Dnes byl celý zarostlý břečťanem.
Pokoj měl v zadní části domu ve druhém patře. V mikině ani kalhotech klíče neměl. V autě také nebyly. Tak jsem se prostě postavil ke dveřím a vzal za kliku. Dveře se otevřely.
Při průchodu dveřmi jsem ho omylem bouchnul do hlavy. Jen sebou zavrtěl, zamumlal a dál vnímal krásu bezstarostných snů.
Uložil jsem ho do postele. Přikryl ho dekou. Polibek na čelo jsem si odpustil.
V tichosti, jako stín, jsem opustil jeho pokoj, jeho dům, jeho pozemek, ulici, čtvrť...
Svítalo. Už pár dní jsem se nevyspal. Bál jsem se svých snů. Slunce se prokousávalo mezi stromy. Opravdu jsem byl unavený a zoufale jsem potřeboval spánek. Natáhl jsem se na vlhkou trávu, chvíli jsem pozoroval větvičky stromů, se kterýma si hraje vítr. Uspávali mě...
Cosi se dotklo mé tváře. Teplé, hladké... ruka. Otevřel jsem oči a slunce vysílalo poslední paprsky světla do světa.
Alan klečel nade mnou a dotýkal se mého čela.
"Co tu děláš?" zeptal jsem se rozespale.
"No to bych se mohl zeptat i já tebe," zavrčel.
"Hledáš snad někoho?" zeptal jsem se stále s chtíčem spánku.
"Vlastně jo," usmál se mile.
"Jo a kdo to je?" opravdu by mě zajímalo, koho na tomhle místě hledá.
"Už jsem ho našel," ó pardón, já zapomněl. Tady Pán touží po smrti.
"A co máš na srdci?" zeptal jsem se nevyveden z míry.
"Kayi, nechceš toho všeho nechat?" zeptal se. Otázka byla zvláštně položená.
"Zkoušel jsem to, ale ona výchova ve škole ve mně zakořenila."
"Nezakořenila, nejsi fanaticky oddán oné "společnosti"," naléhal na mě a já věděl, že má pravdu.
"Proč myslíš?" postavil jsem se.
"Kdyby si byl poznamenán-" zarazil se a ztěžka polknul "Zabil bys mě," a to bylo ono, stále jsem pro něj měl slabost.
"Vzdej to," mávl jsem rukou. Otočil se a vydal se pryč. Alan šel za mnou. Poznal jsem to podle jeho nešikovné chůze, občasného zakopnutí a nadávání, když se zamotal do pavučiny.
"To jdeš stále za mnou?" zavrčel jsem.
"No ano."
"Proč?" otočil jsem se na něj.
"Nevím, kudy ven," zasmál se a pokrčil rameny.
"Tak proč si sem šel?" vrhnu na něj zděšený pohled.
"Já nevím."
"Víš ty vůbec něco?" rozhlédl jsem se po okolí. Vyrazil jsem a na jeho odpověď nečekal. Došel jsem k místu, které jsme důvěrně znali.
"Odtud domů trefíš, ne?" zeptal jsem se stále otočený.
"Ale já nechci-"
"Jdi a už by si mně neměl hledat."
"A to jako proč?" bože, to je idiot.
"Já ti nechci ublížit Alane," zavrčel jsem. "Ale ty mi nedáváš jinou možnost."
"Ale, Kayi," jeho hlas byl plačtivý a vystrašený.
"Kayi," teď byl plný otázek.
"Co je?" otočil jsem se, abych na něj viděl. Nekoukal se na mě, koukal se mezi stromy. Stála tam dívka. Byla zahalena v plášti a kapuce jí po prsa splývaly tmavé prstýnky vlasů. Světlýma očima nás probodávala.
"Kayi. Vypršel čas..."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj styl psaní?

Nemá chybu... 65.9% (27)
Jo, ale měla bys ještě zapracovat.... 34.1% (14)
Ne... 0% (0)
Je mi to fuk.... 0% (0)

Komentáře

1 Isira Isira | 30. října 2013 v 16:45 | Reagovat

"Kayi proč si mě chtěl zabít?" zeptal se a stále v klidu ležel.
"Přišlo mi to jako dobrý nápad," zasmál jsem se nuceně a rozhlížel se po okolí.
"Opravdu? Dobrý nápad?" sedl si a probodával mě svým vražedným pohledem. >> Stále z tohohle nemohu, má to vyjadřovat i obrázek - za anatomii Alana se stydím - je hrozná! >_< Ale snad se bude líbit obrázek i tak! :DD

2 shiki-kiki shiki-kiki | E-mail | Web | 30. října 2013 v 16:46 | Reagovat

[1]: mě se líbí :D hele nikdo jinej se for me neobětoval s ilustrcí :D společně budem makat a dovedem to k dokonalosti ;)

3 Isira Isira | 30. října 2013 v 16:56 | Reagovat

Jn! Budu se snažit, aby ten příští byl lepší! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama