Někdo moudrý mi kdysi řekl "Určité věci májí zůstat skrytými, tajemnými,
neobjevenými a nepoužitými..."

☺☻ Important is smile... ☻☺


Já jim dávám jména a osud, Vy jim dáte podobu...


Všichni jsme je postavičky ve hrách mocných - ale i já chci být něco víc...

Někde tam hluboko...

7. března 2014 v 21:48 | Shiki-kiki |  Povídky / Příběhy / Básničky

Někde tam hluboko...

...stále jsem.



Byla temná noc, nikde se nesvítilo. Můj pokoj nebyl výjimkou. Seděl jsem shrbený uprostřed svého pokoje. Tiše jsem vzlykal a něco nesrozumitelného jsem mumlal. Právě jsem procházel vnitřním souboje. U okna se objevil muž zahalený protentokrát v černém. Obličej mu nebyl vidět, ale já přesně věděl, o koho jde. Muž se začal tiše smát. Přešel k mému stolu, otevřel šuplík, kde jsem měl důkladně schované drogy. Poněvadž jsem už dlouhou dobu chtěl přestat, ale tenhle chlapík mi to vždy zkazil.
"Já nechci," zakřičel jsem a muž se opět rozesmál.
"Jen si vezmi, uleví se ti," vtiskl mi injekci do ruky. Takže jsem opět neodolal. Mé tělo si dělalo své.
Jak se droga začala rozlévat mým tělem, bylo mi do smíchu. Smál jsem se, ale tam někde hluboko v sobě jsem si přišel nechutný. Muž, který ničí mou psychiku, opět zmizel.
Dveře mého pokoje se rozlétli a v nich stál sedmnáctiletý mladík, úplně stejný jako já. Jen vypadal živěji, zdravěji a jeho oči nebyly tak prázdné. Bylo to moje jednovaječné dvojče Edvin.
Brácha se mi vždy snažil pomoct. Tedy, od té doby, co jsem do toho spadnul. Těžko říct, jak dlouhá doba to je, popravdě o čase já pomalu nemám pojem. Občas mi připadá, že mi splácí to, co jsem pro něj dělal.
"Dimi?" šept. Slyšel jsem jeho hlas, který jsem tak moc miloval. Ani jsem nepostřehnul, ale začali mi téct slzy. On jediný věděl, že v tý zatracený schránce stále jsem.
Někdo se dotkl mé hlavy, rozcuchal mi hlasy. Vzhlédl jsem a nade mnou se tyčil Ed. Padl na kolena. Odhodil někam použitou stříkačku a pevně mě obejmul.
"Tohle bys neměl dělat," šeptl jsem bolestně. Celá duše mě bolela.
"Vím, že to teď jsi ty, Dimitry," odmlčel se. "Ty mi neublížíš. Nikdy by, jsi mi neublížil."
A měl pravdu, nikdy jsem mu ublížit nechtěl, to ze mě dělaly ty drogy. Jediný, kdo se mi snažil pomoct, byl Edvin. Podstupoval všechno, co si myslel, že by mi pomohlo.
Najednou jsem to opět nebyl já. Začal jsem něco mumlat a vsadím se, že můj pohled byl opět prázdný. Moje ruce se začaly pochybovat. Putovali po celém Edově těle. Nakonec svou pouť zakončili na ramenou.
"Co to děláš, Dimi?" zašeptal černovlasý chlapec. Rty se mi zvlnili do úsměvu. Pomalu jsem odhaloval zuby. Nakonec mou tvář zdobil neskutečný úsměv plný zloby.
Prudce jsem od sebe Eda odstrčil a začal se šíleně smát. Smích jsem rychle utnul, protože se mi zamotala hlava. Cítil jsem, jak mi něco teplého vytéká z nosu. Ruku jsem rychle nos zacpal a běžel do koupelny. Rychle jsem se předklonil nad umyvadlo a ruku povolil nos. Krev si tekla svou cestou a já jen čekal, kdy to ustane.
Na temeni hlavy mi přistálo něco ledového. Slyšel jsem proud vody a za chvíli mi na čele přistál mokrý ledový ručník. Do rukou mi někdo vtisknul kapesník.
"Pojď, sedni si a zakloň hlavu," kapesník jsem si tiskl k nosu a uposlechl. Sednul jsem si na zem a opřel se o vanu.
"Je ti líp?" zeptal se Ed. Pokýval jsem hlavou. Pak se mi ale zamotala a já upadl do bezvědomí.

Probudilo mě slunce. Otevřel jsem oči. Světlo mě oslepovalo. Hlava mě bolela. Na židli jsem měl připravené věci do školy. Že bych se tam dnes přišel podívat?
Navlíknul jsem si bílou košili, černé společenské kalhoty, kravatu jsem si přehodil přes ramena a sako vzal do ruky.
Seběhl jsem schody a zastavil se před pootevřenými dveřmi. Slyšel jsem odtamtud tři hlasy. Jen jeden jediný z nich byl klidný a ten patři taťkovi.
"Už to pochop, není mu pomoci," zakřičel maminčin unavený hlas, který je obvykle milí a milující.
"To to teda nechápu," zavrčel Ed.
"Ede, no tak... snad si nemyslíš, že mu sám dokážeš pomoci," prohodil sarkasticky otec a já sevřel ruce v pěst. Zaryl jsem své nehty do své bledé kůže.
"Já vím, že tam někde je," zavrčelo mé dvojče a taťka se rozesmál.
"Edvine, začínáš být opravdu naivní," řekl taťka a já měl co dělat, abych se udržel.
"Copak to chápete? Vy snad víte, jak se cítím já nebo on? Byly jste někdy v kůži dvojčete? Víte že dvojčata jsou nějakým způsobem propojená? Věřte! Protože já vím, že tam je, já ho cítím tady," mohl jsem jen typovat, že se udeřil do hrudi. Avšak netrvalo dlouho a kopl do dveří. Vyběhl ven a mě si vůbec nevšiml.
Vešel jsem do kuchyně a na stole ležela Edova nedotčená snídaně, mě jí už nějaký čas nedělali.
"Dobré ráno, přeji vám," usmál jsem se a oba rodiče se na mě ztrápeně podívali. Když viděli mojí školní uniformu a úsměv na tváři vyjeveně si mě prohlídli.
Sedl jsem si před Edovu snídani a hladově se do ní zakousnul. Bylo to stokrát lepší než nějaká....
"Dimi, čaj?" mamka se probrala jako první.
"Ano, prosím," řekl jsem s plnou pusou.
Poté jsem se vydal z domu k autobusové zastávce. Ed byl někde v čoudu. Autobus přijel a byl plný spoustou známých tváří.
"Není to Dimitry?" začali si šuškat.
"Hej, Dimi, slyšel jsem, že jsi byl nemocnej..." začal se smát hezký hnědovlasý chlapec, který byl nejlepším kamarádem Eda "Nebylo to nějak dlouho?"
Usmál jsem se a tím odhalil své dokonale rovné zuby. Tenhle úsměv byl však upřímný. "Ed, ti o tom řekl, ne?"
"Právě že, Ed říkal, že jsi nemocnej. Roxy tvrdil něco jinýho," ušklíbl se Jerry, "Tak pověz, hvězdičko. Co je pravda."
"No... Kde je vlastně Roxy?" když jsem vešel, nikdo mi nešel vstříc.
"Ty to nevíš?" podivil se.
"Co se mu stalo?" sedl jsem si k němu.
"Ale, proslechlo se, že vy dva jste si..." odmlčel se a já to pochopil, naznačil jsem ať pokračuje. "No, nějak do toho spadnul. Teď je na protidrogové klinice."
"Aha," hlesl jsem a zbytek cesty se nic zajímavého neudálo. Ani do oběda se ve škole nic nedělo, tedy až na překvapené učitele.
Před obědem jsem si uvědomil, že nemám peníze na něj. Na rameno mi poklepal Ed.
"Co ty tady?" usmál se.
"Chtěl bych oběd," zasmál jsem se.
"Rodiče ti nedali prachy?" zapřemýšlel Ed.
"Zaskočil jsem je svým chováním," pokrčil jsem rameny. Pravda byla taková, že jsem nebyl tak zlomený drogami. Stále jsem byl schopný rozumně přemýšlet. Včera večer jsem se rozhodl skončit.
"Tak pojď se mnou," poplácal mě Ed po zádech. Podíval jsem se na něj. Měl zchmuřený obličej.
"Špatná známka?" zeptal jsem se.
"Dimitry, ne každý je tak inteligentní jako ty, vždyť ti se ani učit nemusíš," zasmál se a já poznal, že jádro jeho špatné nálady.
Po obědě jsme se opět rozešli a každý šel vlastní cestou. On domů a já na odpolední vyučování. Jenomže právě tam mě přepadl absťák. Začal jsem se klepat. Moje sebeovládání sláblo a na židli vedle mě se zjevil on, pro dnešek v šedém.
Prudce jsem se zvednul a běžel ke dveřím, chtěl jsem být co nejdál od něj.
"Pane Morrisi," zavrčel učitel.
Hrdlo jsem měl sevřený, nemohl jsem mluvit, hlava se mi točila. "J-je mi špatně," zakoktal jsem se a vyběhl ze třídy. Muž v šedém mě pronásledoval. Tiše se smál. Vyběhl jsem na střechu, na čerstvý vzduch. Na lavičce u dveří posedával hlouček lidí.
" Není to Dimitry?" zasmál se jeden z nich.
"Ach, už jsi to nemohl vydržet?" zachichotal se další.
"Co?" zeptám se lehce podrážděn.
"Ale no tak... Myslíš, že nám to Roxy neřekl?" zazubil se kluk, co si právě do stehna bodal něco, před čím jsem chtěl utéct.
"Vidíš, přede mnou nelze utíct," promluvil muž a postrčil mě k nim. Bránil jsem se, ale nohy mě nesli sami k nim. Jeden z těch kluků mi to prostě vpíchnul do žíly. Tělem mi začala prosakovat tekutá radost, avšak netrvala dlouho. Po pár minutách radování jsem se složil.

Všude okolo mě byl pach desinfekce. Otevřel jsem oči a celá místnost byla zahalená ho temnoty. Někdo se rozkašlal. Natočil jsem hlavu tak, abych dotyčného viděl.
"Myslel jsem, že jsi skončil," zasípal hlas mého bratra.
"Očividně to nepude tak jednoduchý," zachrapotil jsem a začal se dusivě smát.
"Hmmm.." otočil se na mě a propaloval mě svýma modrýma očima. Až teď jsem si všiml, že má brýle.
"Robine?" vyhrkl jsem. Jeho zorničky se zúžili.
"Dimi, ale no tak, to tě tolik překvapuje, že za tebou přijel starší bratr?" zavrčel a sedl si na židli.
"Jsi starší jen o 30 minut... to není moc a navíc máš být na internátu," zamumlal jsem a vražedně mě probodli jeho modré oči. Kdyby jeho pohled zabíjel, byl bych mrtví a to nespočetkrát.
"Dimi, jsem tu, protože jsem slyšel, že jsi, se dal na scestí," pokrčil rameny.
"Nechtěj mě rozesmát," nuceně jsem se zasmál.
"Jo a Dimi, neříkej doma, že jsem tu byl," vrazil si ruku do kapsy a s něčím si pohrával. Musela to být krabička, ve které něco bylo.
"Stále kouříš?" vzpomněl jsem si na naše patnáctiny, kdy se na to přišlo. Namísto odpovědi si do úst vložil cigaretu. Zvedl se a přešel k oknu. Bylo zataženo. Jedním švihem odhalil noční oblohu. Otevřel okno a kdesi v kapse vylovil zapalovač.
"Omezil jsem to," řekl nakonec. Zapálil si. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. On si zapálil v nemocnici. "Ale Dimi, nejsem na tom, jak ty."
Sundal si brýle. Protáhl si krk. Promnul si oči. Típnul téměř nedotčenou cigaretu a vyhodil jí z okna. Namísto ní si do úst vložil obyčejnou tužku.
"Copak tě už nic nebaví?" zeptal se najednou. "Pověz, co tvoje budoucnost, známky, škola, florbal..."
"Dva měsíce jsem tam nebyl," řekl jsem bez okolků. "Nezvládám to."
"Ale stále víš, co děláš ne?" zeptal se a šel ke dveřím. "Jen si vzpomeň na ten pocit při hře."
Poté se vytratil. A opravdu jsem přemýšlel na tím, co mi říkal. Zamotala se mi hlava. Před očima se mi zatemnělo. Pokoušel jsem si sednout. Když se mi to konečně povedlo a před očima se mi rozjasnilo. U okna stál muž v bílém, ano dnes byl opravdu v bílém.
"V kapsách tvých kalhot," prohodil a já hnal k židli, kde byli přehozené mé kalhoty a opravdu. Opět jsem ztratil kontrolu nad svým tělem. Sesunul jsem se na zem, pohodlně jsem si sednul a tekuté štěstí si opět pustil do žil. Měl jsem přebytek energie, ale s prchajícím štěstím mizela i ona energie. Sesunul jsem se na postel a propadl se do dalšího bezesného snu.

Probudilo mě bouchnutí dveří. Zavěs, byl stále roztažený napůl žerdi. Robin tu tedy opravdu byl. O dveře se opírat udýchaný Edvin.
"Edvine..." překvapil mě.
"Jsi neskutečný, byl tu Rob, že jo?" rozlehl se zadýchaný hlas Eda. Pouze jsem kývl. Zvedl se a přešel k mý posteli.
Pohladil mě po vlasech a ruku tam chvíli nechal. Druhá se mu houpala podél těla. Chytil jsem ji a podíval se na mě důvěrně známé jizvičky na zápěstí. Jemně jsem je pohladil a zvedl jsem jeho ruku ke svému obličeji. Jeho rukou jsem si zakryl oči před světem. Do očí se mi tlačili slzy.
Do vlasů mi dopadly kapky vody. Vzhlédl jsem a nade mnou stál Ed se zatlími zuby a z očí se mu hrnuli slzy. Objal jsem ho okolo pasu a schoval se do jeho břicha. On svůj obličej zabořil do mých vlasů. Chvíli jsme tak byli, dokud jsme se neuklidnili.
"Ede," ozval jsem se po nějaké chvíli. Oba už jsme vypadali jako před tím.
"Hmmm."
"Kde mám svou hokejku?" zeptal jsem se.
"To nevím," pokrčil rameny a podíval se na mě.
"Ede, řekni rodičům ať mi koupí hokejku," řekl jsem a zalovil v kapse. Nahmatal jsem stříkačku.
"To nemyslíš vážně, že jo?" spatřil jí Ed. Napřáhnul jsem se a hodil jí směrem na koš.
"Trefa," zakřičel jsem.
"Jo a Ede, přines mi čokoládu... Hodně čokolády...."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj styl psaní?

Nemá chybu... 65.9% (27)
Jo, ale měla bys ještě zapracovat.... 34.1% (14)
Ne... 0% (0)
Je mi to fuk.... 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama